Zeptáte-li se jakéhokoli podnikatele či živnostníka, co je největší překážkou pro jeho činnost, ať už na ulici nebo v televizním pořadu, dostanete téměř vždy tutéž odpověď: nepřehlednost, komplikovanost a přílišná složitost zákonů. Jedná se o klasické nářky a běžné „nadávání na poměry“, které není nutné brát vážně, nebo je české právo složitější a nesrozumitelnější než právo v jiných zemích? Krátký pohled do historie ukáže, že touha mít právo přístupnější, srozumitelnější a přehlednější pronásleduje lidstvo po celou jeho historii, aniž by se tohoto stále unikajícího cíle podařilo dosáhnout.
Antické zákony. Římský historik Tacitus uváděl, že první zákony lidstva byly jednoduché, aby je mohly používat i lidé s ještě necivilizovaným duchem – zákony krále Mína pro Kréťany, Lykurgovy zákony v řecké Spartě či Solónovy zákony pro Athéňany. Nejvýznamnějším zákonným textem klasické římské antiky jsou zákony XII. desek, které byly považovány za „nejvyšší vyjádření práva a spravedlnosti“. Zákony XII. desek byly přijaty v 5. století před Kristem na nátlak nižších vrstev obyvatel (plebs) jako obrana proti všemocným a svévolným soudcům z řad bohatších Římanů (patriciové). Přijetí zákonů XII. desek tak nebylo pouze důležitým demokratickým počinem, ale mělo velký význam z hlediska přístupu k právu, právní jistoty, přehlednosti, srozumitelnosti a orientaci v právu širších vrstev římské společnosti.
Eroze původních římských zákonů. Ale stejně jako u jiných zákonů přehlednost a srozumitelnost zákona XII. desek působením času čím dál více erodovala ve prospěch násilně přijímaných zákonů, které nejenže nebyly vytvářeny tak, aby jim rozuměli a akceptovali je všichni, ale nezřídka byly přijímány „proti“ určitým skupinám společnosti. Na jednoduchá a jasná pravidla zákona XII. desek se postupně nabalovala nová a nová pravidla a římské právo se po několika stoletích stalo stejně nepřehledné a nesrozumitelné jako před přijetím zákona XII. desek, což římští právníci glosovali slavnou větou „Plurimae leges coruptissima res publica“ aneb „čím více zákonů, tím horší stát.“ Nepřehlednosti práva poté učinil přítrž císař Justinián vydáním kolosálního díla sumarizující tehdy platné římské právo pod názvem Digesta, jehož hlavní předností mělo být „že každý člověk, chudý i bohatý, si může za malý obnos koupit zákony a získat tak za levno přístup ke zdroji veškeré moudrosti.“
Středověké sbírky zvyků a „potulní“ angličtí soudci. Obdobný vývoj jako v antice se opakoval i ve středověku. Například ve Francii nařídil v 15. století král Karel VII. sebrání a sepsání všech dostupných právních zvyků (nařízení z Montil-lès-Tours), neboť bylo obtížné zjistit, co je vlastně platným právem a soudní spory byly díky tomu nepřehledné a velmi drahé. Advokátům bylo nařízeno, aby zkrátili a zestručnili svá podání, soudům bylo přikázáno, aby jejich rozsudky byly jasné a přehledné. V Anglii se ve středověku o sjednocení a projasnění práva snažili tzv. „potulní“ soudci. Tito soudci od dob vlády Jindřicha I. na počátku 12. století cestovali čtyřikrát do roka do různých částí Anglie, aby soudili spory a šířili povědomí o právu. Jindřich II. na konci 12. století podřídil tyto „potulné“ soudce královskému soudu a položil základy ke sjednocení a zpřehlednění práva v celé Anglii.
Novodobé zákoníky a zákony. Po sebrání a zaznamenání středověkých zvyků se v novověku historie znovu opakovala. Napoleonské zákoníky, rakouský všeobecný zákoník, německý občanský zákoník opět zjednodušily a zpřehlednily právo, aby postupným přidáváním nových a nových pravidel vše do dnešního stavu komplexity, složitosti a singularity práva. V tomto vývoji lze v evropském kontextu nicméně vypozorovat dvě tendence: zatímco země francouzské právní kultury se snaží nově přijímané zákony a novelizace zapracovávat do velkých „oborových zákoníků“ a nezvyšovat tak, počet jednotlivých „samostojících“ zákonů, země německé právní kultury pro přijetí obecných zákoníků na toto úsilí rezignovaly a řídí se spíše zásadou, že každá samostatná věc (materie) má mít svůj vlastní zákon.
Jak jsme na tom dnes v Česku: co jsme zdědili a převzali? Od všeho kousek, výsledek zmatek. Původní rakouský občanský zákoník, který platil v Československu za první republiky, vycházel z francouzského přístupu, podle kterého by kvůli srozumitelnosti a přehlednosti měla být všechna pravidla týkající se určité oblasti zahrnuta v jednom „oborovém“ zákoníku. Tento přístup převládal i při tvorbě nových pravidel a zákonů po roce 1989. V průběhu devadesátých let však postupně převládl opačný Německem inspirovaný přístup, že každá věc má být ve „svém zákoně“ bez ohledu na to, jak přehledný či srozumitelný bude výsledek pro běžné uživatele práva. Nepřehlednost a nesrozumitelnost práva byla navíc umocněna neustálými novelizacemi existujících zákonů a „legislativní smrští“ při vstupu do EU.
Pokračující schizofrenie. Nový občanský zákoník a nové související předpisy, jež vstoupili v účinnost počátkem roku 2014 pouze potvrdili pokračující chaos v právním řádu a zmatek v otázce přístupu učinění práva přehlednějším a srozumitelnějším: do nového občanského zákoníku byla vtělena řada dříve samostatně existujících zákonů (např. zákon o rodině, zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor, zákon o sdružování občanů atd.), kdežto existující obchodní zákoník byl zrušen a oblast obchodního práva byla „rozkouskována“ do řady dílčích zákonů (např. zákon o obchodních korporacích, zákon o přeměnách společností, zákon o evropské společnosti, zákon o nabídkách převzetí, zákon o podnikání na kapitálovém trhu atd.)
Bude právo někdy srozumitelné nebo alespoň srozumitelnější? Srozumitelnost práva byla v jakékoli epoše vytouženým cílem, kterého se však nikdy nepodařilo plně dosáhnout. Srozumitelnost práva či její nedostatek odrážejí charakter, styl i způsob myšlení každé epochy. Nabídnout však pouze závěr, že srozumitelnost práva či srozumitelnějšího práva nelze nikdy dosáhnout, obzvláště v situaci, v jakém se nachází současné české právní prostředí, není namístě. Nelze si totiž nepoložit otázku, zda informační technologie, které nezadržitelným tempem mění všechny způsoby poskytování informací, by nedokázaly proměnit rovněž způsob poskytování právních informací? Nebyly by schopny vytvořit nástroj, který by neznamenal pouhé „předžvýkání“ právních předpisů právníkům k ulehčení jejich práce, ale nástroj, ze kterého by mohl přímo těžit běžný uživatel – občan, podnikatel?