Aby člověk mohl rozum při uplatňování práva používat, musí především rozum mít - toť ona „mitelnost“ druhá část slova srozum-(m)itelnost. Kdo rozum nemá, nemůže ho ani používat. Nesvéprávné jedince - ať už z důvodu nízkého věku nebo nedostatku rozumových schopností - proto právo z oblasti své působnosti vylučuje. Co však znamená používat právo s rozumem tedy srozumitelně?
Tvořit právo s rozumem. Srozumitelnost práva požaduje, aby zákony a právní předpisy byly dostatečně kvalitní, a to jak obsahově, tak procesně: ani zákonodárce, ani veřejné úřady proto nemohou právní předpisy tvořit libovolně, ale musí se, kromě jiného, řídit hledisky transparentnosti, přístupnosti a jasnosti*. Zákon proto jak z hlediska formy, tak co do obsahu musí být předvídatelným konzistentním pramenem práva**. Ne vše, co je oblečeno do pláště zákona, resp. co se nazývá zákonem, skutečně zákonem je. Tento obecný požadavek má i velice praktický následek: nebyl-li zákon vytvořen předepsaným způsobem nebo z jeho obsahu nelze seznat, co požaduje, je možné domáhat se u soudu, aby daný zákon předložil k posouzení Ústavnímu soudu, který ho může z těchto důvodů zrušit. Jedná-li se například o jiný předpis než zákon (tzv. opatření obecné povahy – není právním předpisem ani rozhodnutím), může totéž učinit Nejvyšší správní soud.
Vykládat právo s rozumem. Existuje-li právní předpis, který byl vytvořen s rozumem, je nutné takový předpis s rozumem i vykládat. To znamená nejen zjistit smysl právního předpisu ze slov, které obsahuje, ale i pochopit jeho skutečný obsah. „Gramatické znění zákonného ustanovení představuje pouze prvotní způsob, jak se přiblížit ke skutečnému obsahu dané právní normy, a pro jeho zjištění je proto nutno vycházet též z jeho účelu, okolností jeho vzniku, systematických souvislostí a v neposlední řadě z obvyklých výkladových principů.“***
S rozumem neznamená formalisticky a bezhodnotově. Vykládat právní předpisy s rozumem znamená interpretovat je nikoli přepjatě formalisticky, ale s přihlédnutím k základním společenským hodnotám, zejména těm obsaženým v Ústavě a v závazných mezinárodních smlouvách. Ústava i zákony nejsou založeny na hodnotové neutralitě, nejsou jen pouhým vymezením institucí a procesů, ale včleňují do svého textu i určité regulativní ideje, vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti. Není-li možné vykládat právní předpisy v souladu s těmito požadavky, protože je zákon v rozporu s Ústavou nebo mezinárodní smlouvou o základních lidských právech a svobodách, lze se domáhat jeho zrušení (opět u Ústavního soudu) či přednostně použít mezinárodní smlouvu***** Vedle základních demokratických hodnot musí brát rozumný výklad i v úvahu i hodnoty uvedené v právu Evropské unie, například zásadu volného pohybu v rámci EU, a rovněž v závazných mezinárodních smlouvách. Není-li to možné, mají unijní předpisy a závazné mezinárodní smlouvy přednost před českými právními předpisy, a je nutné přímo použít je nikoli české předpisy. ******
Používat právo s rozumem. Konečně používat právo s rozumem neznamená obcházet ho. Znamená to používat ho v souladu s požadavkem rozumného uspořádání společenských vztahů. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl, že „právo musí předkládat svým adresátům racionální vzorce chování, tedy takové vzorce, které slouží k rozumnému uspořádání společenských vztahů. To je příkaz nejen pro zákonodárce, ale i pro adresáty právních norem a orgány, které tyto právní normy autoritativně interpretují a aplikují; smyslu práva jako takového odpovídá pouze takový výklad textu právního předpisu, který takové uspořádání vztahů ve společnosti respektuje. Výklad, který by – při existenci několika různých interpretačních alternativ – racionalitu uspořádání společnosti pomíjel, nelze považovat za správný a závěr, k němuž dospívá, potom důsledně vzato nelze považovat ani za existující právo, a to z toho důvodu, že se příčí základnímu smyslu práva.“ *******