Řada význačných ekonomů i některých právníků* opakovaně doporučuje, aby se přestaly vytvářet nové zákony a neustále měnit ty stávající. Je to prý nejlepší recept pro růst, neboť podnikatele změny zákonů zatěžují a přidělávají jim administrativu. Kdybychom proto přestali psát nové zákony, snížily by se podnikatelům náklady a zvýšila by se konkurenceschopnost ekonomiky. Jakkoli přitažlivě tato myšlenka zní, není v reálném světě uskutečnitelná. Vyplývá totiž z příliš zjednodušeného pohledu na svět.
Vývoj společnosti nelze zastavit. Každá společnost se různou rychlostí vyvíjí. Potýká se s problémy, které se objevují, a řeší je. Zákon není nic jiného než řešení společenského problému, na kterém se prostřednictvím zástupců v parlamentu shodla celá společnost. Chtít volit stranu, která nebude přijímat žádné zákony, je stejné jako chtít za manželku ženu, která nebude chtít řešit žádné společné problémy. Žádný lidský ani společenský svazek ovšem nevydrží, pokud neřeší problémy, které před ním vyvstávají.
Svět je stále komplikovanější. Problémy, které dnešní společnost musí řešit, jsou stále složitější. Počet obyvatel narůstá, lidské, obchodní i politické vztahy jsou více a více provázané, technologie neustále komplexnější. V takovémto prostředí je nevyhnutelné, že i řešení společenských problémů, včetně těch formalizovaných, tj. zákonů, je rovněž komplikované a ne vždy přímočaré. Jako příklad může posloužit telekomunikační zákon.** Co musel řešit tento zákon před rokem 1989? Že máte právo na telefonické připojení, číslo a jeden ze dvou typů telefonních přístrojů, které byly k dostání. Co musí telekomunikační zákon řešit dnes? Telefonická a datová připojení, ochranu před odposlechy, konkurenci mezi poskytovateli připojení (českými i zahraničními), přenositelnost čísel, roaming atd., nemluvě o technických požadavcích na přístroje, způsobech jejich připojení do sítí různých operátorů atd. Kdyby měl telekomunikační zákon dvacet paragrafů místo současných 151, byl by jako pěst na oko - pro praxi nepoužitelný a vůči slabším (spotřebitelům) nespravedlivý.
Moc je nutné hlídat, nespravedlnost potírat. Krom toho je tu ještě další aspekt. Právo a jeho pravidla mají ve společnosti dvojí funkci: jednak jsou nástrojem ochrany občanů proti státní moci, oním pomyslným řetězem, který drží veřejnou moc na uzdě, a jednak prostředkem pro nápravu závažných případů nespravedlnosti. Přestaneme-li psát zákony, moc nezmizí. Tam, kde nebudou zákony, se buď státní moc utrhne ze řetězu, nebo ji převezmou ti nejsilnější, což jsou v současné době nadnárodní korporace. Stejně tak přestaneme-li pomocí nových pravidel reagovat na situace, kdy se některým děje nespravedlnost, začnou se ti, jimž se spravedlnosti nedostává, oprávněně bouřit. Potírat sociální nepokoje je bezpochyby nákladnější než se přizpůsobovat novým pravidlům.
Řešení spočívá v lepším psaní zákonů. Řešení problému přehršle zákonů, kterých je tolik, že už je nikdo nedokáže sledovat***, a které jsou tak dlouhé a složité, že už se v nich nikdo nevyzná, není v tom, že zákony přestaneme psát, ale že je budeme psát lépe. Psaní kvalitních zákonů není o ničem jiném než o zvládnutí řemesla psaní zákonů a jisté elementární politické dohodě, že se dobře připravené zákony nebudou v Parlamentu ničit nesystémovými pozměňovacími návrhy. Ano, kvalitní příprava zákona není levná záležitost – je k tomu třeba špičkových právníků, ekonomů a znalců problematiky oblasti, jež má zákon upravovat. Těch je na trhu poskrovnu a za současný tabulkový plat pro státní správu pracovat nebudou. Na druhou stranu, jakkoli drahý právník, ekonom či expert, který umí napsat kvalitní zákon, bude v konečném důsledku pro stát i společnost levnější než špatně napsaný zákon, jehož důsledky budou občany i podnikatele stát miliardy korun a spoustu ztraceného času navíc.