Nedávná konference na Ministerstvu průmyslu a obchodu odhalila těžkosti při interpretaci definice „malý a střední podnik“.* V reakci na složitost celé definice na konferenci zaznělo, že „příjemce dotace, který je „malým“ českým podnikem, nemusí být informován o změnách skutečného majitele.“* To však v kontextu obrovských dotací poskytovaných právě na podporu těchto subjektů není možné akceptovat.
Komplexní definice. Podívejme se blíže na zpochybňovanou definici. Definice malého a středního podniku vymezená v českém zákoně o podpoře malého a středního podnikání přejímá definici používanou v Evropské unii.** Pracuje jednak s celkem snadno počitatelným kritériem velikosti podniku (počet zaměstnanců a finanční prahy ve formě ročního obratu nebo bilanční sumy roční rozvahy), jednak rozlišuje podniky nezávislé, partnerské a propojené. Právě časté úzké finanční, funkční nebo řídící vazby mezi podniky vedou nejen účastníky výše uvedené konference k závěru o problematickém určení malého a středního podniku.
Může si malý či střední podnik dovolit neznat své skutečné majitele? Byť se to může zdát s ohledem na složitou definici obtížné, odpověď je jednoznačně záporná. Nikoli, musí ji znát. Z čistě právního pohledu skutečnost, že je malý či střední podnik v žádném případě takový subjekt nevyvazuje z povinnosti podle zákona proti praní peněz. Povinnost se vztahuje na jakoukoli právnickou osobu, a malé a střední podniky nemají z této povinnosti výjimku. O to více musí své skutečné majitele znát v případě, kdy takový subjekt žádá o dotaci určenou čistě pro malé a střední podniky. Orgány veřejné správy si to uvědomují: To plyne kupříkladu z prohlášení vedoucí oddělení veřejné podpory ÚOHS, podle níž je u podniků se složitější strukturou zapotřebí analýza každého jednotlivého případu za účelem zjištění, že odpovídá „duchu“ malého a středního podniku.*
Je skutečný majitel relevantní při určení statusu malého a středního podniku? Ano, zcela jednoznačně. Za prvé, znalost skutečného majitele je nezbytná pro určení dalších právnických osob propojených přes skutečné majitele, jež jsou například příbuznými. Za druhé, určení skutečného majitele je zásadní například pro správné určení statusu malých či středních podniků, protože někteří skuteční majitelé, jako například obce či jiné konečné veřejnoprávní či soukromoprávní subjekty, se do definice malého a středního podniku jako propojené právnické osoby nepočítají.
Proč je rozkrytí vlastnické struktury až po skutečného majitele pro určení malého a středního podniku tak zásadní? Je zásadní zejména s ohledem na druhou část definice malých a středních podniků rozlišující podniky nezávislé, partnerské a propojené. V rozklíčování různých vlastnických vazeb hraje zásadní roli znalost celé vlastnické struktury (tj. nejen přímých ale i nepřímých vlastnických podílů) až po skutečného vlastníka.*** Správné rozkrytí nám pak ukáže, který podnik je malý a střední a který už ne, což má zásadní vliv na (ne)udělení dotace. Absence či nefunkčnost řádného rozkrývání vlastnických struktur jako klíčového kroku k ověření velikosti podniku pak může znamenat zvýšené riziko výskytu dotačních podvodů.
Proč je určení statusu malého a středního podniku takový problém? Z výstupů výše popisované konference je zřejmé, že s definováním statutu malého a středního podniku nemá problém pouze žadatel jako budoucí příjemce dotace, nýbrž i stát samotný. Přísné kontroly, které provádí, se neobejdou bez přístupu k údajům nutným pro kontrolu, jako třeba finanční údaje či údaje o subjektech z třetích zemí. A získání těchto údajů je velmi komplikované, někdy z veřejných zdrojů zcela nemožné. Takové kontroly často přináší vysoké administrativní náklady a zároveň nízkou právní jistotu.* Silná právní nejistota tkví v tom, že žadatel o dotaci při jejím podání ještě neví, jak jeho statut posoudí dotační orgán. Takové posouzení navíc trvá dlouho a případné pozdější odebrání dotace může být pro podniky likvidační.
Jak rozlousknout problém určení statusu malého a středního podniku? Slepá cesta. Účastníci konference navrhují v případě složitých podnikových struktur využít buď služeb zkušených advokátních kanceláří či navrhují rovnou zřízení jakéhosi certifikačního úřadu. Ani jedno z těchto dvou řešení není příliš vhodné. Za prvé, není třeba žadatelům zvyšovat náklady s žádostí o dotaci o honorář za jistě ne levnou analýzu vlastnických struktur k určení statusu malého a středního podniku. Zadruhé, Česká republika má již různých úřadů dost, je proto možné k vyřešení tohoto problému využít stávající struktury.
Jak rozlousknout problém určení statusu malého a středního podniku? Elektronická cesta. Řešením je jednotná elektronická certifikace vlastnických struktur až po skutečné majitele pomocí elektronického systému. Klíčová by byla aktivní účast samotných právnických osob. Ty jediné totiž mají kompletní přehled o své struktuře, což potvrzují i závěry konference.* Právnické osoby totiž mají na základě zákona proti praní peněz povinnost rozkrývat své vlastnické struktury až po skutečného majitele. Díky této povinnosti stát získá úplné, přesné a aktuální informace o vlastnické struktuře včetně potřebných dokladových dokumentů (listin). Otevřený elektronický systém pro certifikaci vlastnických struktur až po skutečné majitele je založený jednotné metodice, jak identifikovat a doložit nepřímý podíl na právnické osobě a skutečné majitele, včetně potřebných dokladových dokumentů.**** Takto certifikované vlastnické struktury právnických osob budou znamenat pro orgány veřejné správy nízké náklady. Vysoká důvěryhodnost a právní jistota zas vyplyne z možnosti získání relevantních informací o aktuálním stavu vlastnické struktury spolu s dokladovými dokumenty. To by vyřešilo problém nejen s určením statutu malého a středního podniku, ale i celkově v oblasti všech unijních, národních, i krajských dotací, veřejných zakázek i mnoha dalších oblastí.