Jak právo pomáhá inovacím? Inovaci nelze nařídit. Nelze stanovit tvrdé pravidlo, které by stanovilo, že každý, kdo vyvíjí jakoukoli činnost, musí přitom zároveň inovovat. Inovace je nicméně podmínkou ekonomického rozvoje. Bez inovací není konkurenceschopnost, růst ekonomiky, zaměstnanost ani lepší sociální podmínky. Inovaci lze proto maximálně podporovat, případně stimulovat: tak to činí například Smlouva o fungování Evropské unie, která stanoví jako jeden z cílů Unie podporu vědeckého a technologického pokroku (čl. 3, odst. 3); tento obecný cíl je poté rozveden v dalších článcích týkajících se průmyslové politiky – podpora využití inovačního potenciálu v průmyslové oblasti (čl. 173) – a politiky v oblasti vědeckého výzkumu – posilování vědeckých a technologických základů průmyslu (čl. 179, odst. 1).
Co je inovace? Inovaci lze definovat pomocí dvou základních prvků. Prvním prvkem je element novoty. Inovace je myšlenka, která přináší něco nového oproti tomu, co již existuje nebo co se ví. Tato myšlenka musí být zároveň transformovatelná do praktického využití, ať už se jedná o využití v oblasti technologické nebo vědecké, a bez ohledu na to, v jakém oboru lze takovou novou myšlenku prakticky využít.
Právní zásada podpory inovace. Jestliže právo nemůže inovaci nařídit, ale může ji pouze podporovat, neznamená to, že zákonodárce má podporovat konkrétní novátorské myšlenky. Právní předpisy by měly spíše nastavit regulatorní prostředí tak, aby mohlo vznikat co nejvíce inovací, tzn., aby bylo inovacím co nejméně bráněno. Jaká inovace se nakonec prosadí, je třeba ponechat na tržních silách a svobodné iniciativě nositelů inovačních myšlenek.
Jak docílit podpory inovace právními prostředky. Realizovat právní zásadu podpory inovace lze řadou způsobů. Za prvé, pomocí principů lepší regulace*: vytváří-li zákonodárce jakýkoli právní předpis, měl by při zhodnocení potřebnosti a dopadů nového předpisu zhodnotit i jeho možné dopady na rozvoj či omezení inovací, jež může přinést. Za druhé, právní předpisy, u nichž je při jejich vytváření zjištěno, že by mohly mít dopad na prostředí inovací, je nutné psát v otevřené formě: to znamená, aby právní pravidla spíše stanovovala cíle, než prostředky, jakých těchto cílů dosáhnout, a ponechávala tak co největší prostor pro co nejvíce inovativních řešení, jimiž bude možné daný cíl dosáhnout. To se týká zejména oblastí, kde hrají významnou roli technické normy, potřeba interoperability informačních systémů, kladení důrazu na otevřenost dat veřejné správy atd. Za třetí, zákony s dopadem na inovace a technologická řešení by měly být po určitém čase, například po pěti letech, podrobeny povinné revizi, aby bylo možné včas zjistit, zda předepsané řešení neblokuje použití nových modernějších inovačních postupů či technologií. Konečně za čtvrté, grantová pravidla v oblasti technologického a vědeckého výzkumu by měla podporovat spíše více menších grantů, než méně grantů větších, a měla by stanovovat méně požadavků na předem nastavené výsledky; to samozřejmě neznamená méně požadavků na kontrolu průběhu grantů, jinak by nebylo možno předcházet jejich zneužití. Výsledky inovací totiž nelze předvídat, a čím více inovativních myšlenek je podpořeno, tím je větší šance, že se některá z nich ujme a prosadí.