„Vědět proč“ je základem jakéhokoli právního státu. Znát důvody toho, proč bylo rozhodnuto tak či onak chrání před svévolí a nespravedlností.
Odůvodnění je jedním z prostředků zaručujících nestrannost těch, kteří rozhodují o jiných. Ať již rozhoduje úřad nebo soud, měl by se zabývat argumenty stran, zdůvodnit, že bylo rozhodnuto podle práva, a přesvědčit strany o správnosti rozhodnutí. I když tomu tak v realitě nezřídka nebývá, mělo by být odůvodnění natolik jasné a přesvědčivé, aby se s rozhodnutím mohla vnitřně ztotožnit i strana, která se svými nároky neuspěla.
Právo znát důvody rozhodnutí jako podmínka spravedlivého rozhodování. Právo na odůvodnění rozhodnutí je podmínkou spravedlivého procesu. Vyplývá z obecné záruky být slyšen u soudu a zákazu odepření spravedlnosti. Povinnost soudu či jiného orgánu odůvodnit své rozhodnutí je právem jednotlivců „proti“ soudci či úředníkovi. Odůvodnění rozhodnutí umožňuje nejen kontrolu správnosti postupu rozhodování, ale i možnost posoudit důvodnost případného odvolání.
Minimální účel odůvodnění – zamezit vadám rozhodnutí a posoudit argumenty stran. Povinnost odůvodnit rozhodnutí by měla za každých okolností zaručovat, že rozhodnutí bude vydáno podle práva a že argumenty, o které strany opírají ochranu svých práv byly vyslyšeny a posouzeny. „Protiprávní“ rozhodnutí – ať už se jedná o chyby v řízení či věcné nesprávnosti – by vůbec neměla „spatřit světlo světa“. Pokud jsou přece jen vydána, díky tomu, že obsahují odůvodnění, byť nesprávné, mohou takováto vadná rozhodnutí vyšší instance rušit. Naproti tomu, zda musí být posouzeny veškeré argumenty, které strany předložily, nebo jen ty relevantní, není stejně jednoznačné: zatímco české soudy se musí zabývat všemi argumenty stran, například Evropský soud v Lucemburku nutně všechny předložené argumenty v potaz brát nemusí.*
Ideální účel odůvodnění – přesvědčit všechny strany o správnosti rozhodnutí. Jestliže má každá osoba právo znát důvody rozhodnutí, které se jí týkají, a jestliže je smyslem odůvodnění vysvětlit, proč soud či jiný orgán rozhodl tím či oním způsobem, je logické, že takové rozhodnutí by mělo být stranám srozumitelné. Bez toho, aby rozhodnutí bylo srozumitelné, a tedy aby ten, na koho se takové rozhodnutí vztahuje, měl možnost toto rozhodnutí dostatečně pochopit, není spravedlivého procesu.** Srozumitelnost rozhodnutí je proto zárukou účinné spravedlnosti.
Jak by mělo vypadat srozumitelné odůvodnění? Srozumitelné odůvodnění by mělo být „psáno jazykem, kterému porozumí i osoby bez specializovaného právního vzdělání. … Účastníci řízení mnohdy neznají dopodrobna právní systém, nevyznají se v textu zákonů, nerozumí veškeré používané terminologii a neví tedy, co přesně daný text znamená.“* Míra „obecné srozumitelnosti“ nebude ve všech rozhodnutích stejná: například v přestupkovém řízení bude odůvodnění psané méně odborným jazykem než v řízení před Ústavním soudem, kde je vyžadováno povinné zastoupení advokátem. V každém případě by způsob, jakým je odůvodnění napsáno, měl vždy odpovídat vzdělání, znalostem a obecné inteligenci adresátů rozhodnutí. Tolik, co by „mělo být“.
Jak jsou ve skutečnosti odůvodněna rozhodnutí soudů a jiných orgánů? Způsob, jazyk či styl odůvodnění rozhodnutí nejrůznějších úřadů, s jakým se občané a podnikatelé dnes a denně setkávají, je nezřídka velmi vzdálen tomu, co by „mělo být.“ Běžnou realitou je složitý právní žargon a nesrozumitelná rozhodnutí i na nejnižších úrovních rozhodování. Nebo se lze setkat s odůvodněními, která důležité argumenty stran pomíjejí nebo jsou dokonce v rozporu s právem. Nechvalně známým jevem je rovněž nesoulad v rozhodování, zejména u správních úřadů, kdy si rozhodnutí v určité věci vydané v jedné části republiky odporují s rozhodnutími v obdobných věcech vydaných úřady v jiné části republiky.***
Setkali jste se s rozhodnutím, které je nesmyslné nebo nesrozumitelné? Napište a pošlete nám je do ankety Ad absurdum.