Obrácenou mincí svobody je, že každý ví, co svoboda obnáší. Konkrétním obsahem toho, co obsahuje svoboda, tedy co člověk ještě může a co už ne, stanoví zákony.
Vědět, jak si chránit svá práva, předpokládá nejdříve znát obsah těchto práv, poté vědět, jak a kdo tato práva omezuje, a nakonec umět se těmto omezením bránit. Ani jedno nemusí být vůbec snadné.
Vyznat se v právech a povinnostech definovaných v zákonech. V dnešní době nikdo, ani právníci samotní, neznají všechna pravidla a ustanovení, které obsahují platné zákony a předpisy… a skutečně se vyznají jen v úzké oblasti práva, kterou denně praktikují. Naproti tomu většina občanů obsah většiny právních předpisů nezná a nemůže si dovolit zaplatit standardní právní služby. Běžný uživatel práva se tak nachází v poměrně nezáviděníhodné situaci: na jednu stranu se po něm vyžaduje, aby bránil svá práva, na druhou stranu je však pro něj prakticky nemožné, aby obsah veškerých svých práv znal a věděl, jak je prosadit.
Vědět, jak svá práva uplatňovat. Vyznat se v tom, co jsou má práva a povinnosti ovšem nestačí. Ještě je třeba vědět, jak tato práva uplatňovat – vůči jiným osobám, organizacím, úřadům, soudům. To pro neprávníky může být obtížné, neboť „laikům se právní služby zdají být nejen obtížně dostupné, ale soudní mašinérie jim navíc přijde zbytečně zdlouhavá, bezdůvodně agresivní a nevysvětlitelně zahleděná do svých málo srozumitelných procedur a jazykových vyjádření.“**
Proč to nejde ani přečíst aneb příklad smluvních podmínek na internetu. Jako další ilustrativní příklad toho, proč nemusí být vůbec snadné chránit si svá práva, mohou posloužit smluvní podmínky poskytovatelů internetových stránek. Vědci z americké univerzity Carnegie Mellon spočítali, že kdyby měl každý uživatel internetu přečíst veškeré podmínky přístupu na internetové stránky, které navštíví, zabralo by mu to plných 25 dní v roce – pokud by věnoval čtení těchto podmínek každý den osm hodin svého času, trvalo by mu přečtení všech podmínek 75 dní v roce.* Podmínky užívání internetu ovšem nejsou jedinými právními dokumenty, se kterými se člověk během dne standardně setkává. Vedle toho se musí řídit podmínkami telefonních operátorů, bank, dopravců, prodejců a výrobců jiného zboží. Normální člověk se svými běžnými životními povinnostmi tak nemá šanci přečíst, natož porozumět, ani zlomku smluvních podmínek, které vymezují či omezují jeho svobodu.
Proč nejde zjistit, jak se bránit. I kdyby bylo teoreticky možné v rozumné době přečíst a porozumět všem smluvním podmínkám, které se člověka týkají, a identifikovat v nich nepřípustné zásahy do jeho svobod, bránit se těmto nekalým či zneužívajícím podmínkám bude stejně obtížné. „Zákonná úprava neodpovídá potřebám každodenních informačních transakcí a tyto transakce pak mají vlastní právní řád tvořený servisními smlouvami uzavíranými mezi uživateli a poskytovateli služeb informační společnosti. Zatímco tedy například náš nový občanský zákoník obsahuje smluvní typy vhodné pro standardní kontraktaci nad zemědělskými usedlostmi, budou mít i nadále smlouvy o používání služeb jako Facebook, Google Drives, iTunes aj. charakter inominátních [blíže neurčených] smluv.“***
Lze začarovaný kruh rozetnout? I když dnes existují aplikace, které některé typy standardizovných smluvních podmínek za člověka přečtou a označí, které z nich jsou extrémně nevýhodné (například EULA Analyzer či Eulalyzer), není jasné, jak využít výstupy těchto aplikací. Služba či produkt s nevýhodnými podmínkami je ke každodennímu životu často potřeba tak jako tak. Hledat někoho s jinými „přívětivějšími“ podmínkami může být zdlouhavé či obtížné i s použitím těchto aplikací: A pokoušet se nevýhodnost smluvních podmínek žalovat či nahlašovat úřadu, zvlášť je-li poskytovatel ze zahraničí, nemusí přinést žádný výsledek. Na odpověď, jak začarovaný kruh rozetnout, se proto stále čeká…