Podle významného britského právníka Richarda Susskinda „dnes nikdo nemůže tvrdit, že ovládá více než velmi malé segmenty našeho právního řádu, a přesto každý z nás má povinnost znát všechna ustanovení právních předpisů, které se ho týkají.“*
Znát všechny zákony je nemožné. Jestliže platí, že „neznalost zákona neomlouvá,“ pak by v ideálním případě měl každý jednotlivec znát veškeré zákony a právní předpisy. To znamená, že by je musel všechny přečíst a porozumět jim. Počet ustanovení právních předpisů dosahujících astronomického čísla 1 600 000, jejich délka a neustálé novelizace ovšem činí z povinnosti znát veškeré právní předpisy povinnost, kterou žádný občan nemůže nikdy splnit.
Zdroj: Gola, A., Projekty e‐Sbírka a e‐Legislativa: Elektronizace tvorby práva a přístupu k právu (prezentace), 3. dubna 2012, http://www.isss.cz/archiv/2012/download/prezentace/gola_mvcr.pdf
Zásada, ve kterou již nevěří ani Ústavní soud? Poněkud absurdního charakteru zásady „neznalost zákona neomlouvá“ si všiml i Ústavní soud, který již v roce 2007 prohlásil, že „orientace adresáta právní normy v právním řádu se bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou. Přitom je zřejmé, že bez možnosti používání těchto systémů se dnes již v právním řádu České republiky nelze vyznat, a tak se problematizuje uplatnění obecné zásady právní, podle které neznalost zákona neomlouvá.“*
Trochu schizofrenní situace. V celkovém důsledku nastává poněkud schizofrenní situace. Na jednu stranu nejsou naplněny podmínky pro to, aby se občané mohli seznámit s obsahem práva – tj. aby měli možnost používat informační technologie, které by činily právo přehledným a srozumitelným. Na druhou stranu však zásada „neznalost zákona neomlouvá“ platí stále bez výjimky. Již zmíněný britský právník Richard Susskind v této souvislosti konstatuje, že „vzhledem k tomu, že většina občanů obsah většiny právních předpisů nezná a nemůže si dovolit zaplatit standardní právní služby, nacházíme se v poměrně žalostné situaci.“ Ústavní soud se sice pokusil důsledky zásady „neznalost zákona neomlouvá“ pro občany alespoň částečně zmírnit, když uvedl, že tuto zásadu nelze vykládat „pouze k tíži adresátů práva, nýbrž též jako závazek veřejné moci vůbec učinit právo poznatelným, protože jen takovým právem se lze řídit,“ nicméně v praktické rovině nemá toto jeho ustanovení pro běžné uživatele práva žádný hmatatelný dopad.
Rezignovat na znalost práva nebo…? Shrneme-li současnou situaci, pak občan má formálně ústavně zaručené právo na přehledné a srozumitelné právo a povinnost právo znát. Prakticky ovšem tuto povinnost nemůže splnit, neboť informační technologie, které by pomohly při orientaci v právu i neprávníkům, bohužel nejsou ani dnes natolik „uživatelsky příjemné“, aby přístup k přehlednému a srozumitelnému právu umožňovaly i neprávníkům.