Právo je srozumitelné, jestliže se člověk bez právního vzdělání může bez větších problémů zorientovat v právních předpisech a rozhodnutích, které se ho týkají.
Jinak řečeno, právo musí být psáno tak, aby občan mohl snadno pochopit, co po něm stát chce a jaké výhody mu nabízí. V ideální situaci by měl občan mít i možnost porozumět, proč po něm stát chce to či ono. Právo na srozumitelnost právních norem potvrdil Ústavní soud, který uvedl, že „občan má právo na dobré, tj. přehledné a srozumitelné právo.“*
Srozumitelnost jako věčný problém práva. (Ne)srozumitelnost práva není problémem pouze dnešní doby. Již v 18. století prohlásil francouzský myslitel Montesquieu, že zbytečné zákony oslabují zákony užitečné. Obdobně, Portalis, jeden z tvůrců prvního novodobého občanského zákoníku v napoleonských dobách (Code civil), v úvodní řeči k tomuto zákoníku sarkasticky poznamenal, že „dějiny nám nabízejí sotva dva nebo tři dobré zákony, které byly napsány během několika staletí.“
Co způsobuje nesrozumitelnost práva? Nesrozumitelné právo narušuje právní jistotu. Přemíra pravidel umrtvuje či přinejmenším zpomaluje tvůrčí aktivitu lidí. Je-li právo nepřístupné, složité či nesrozumitelné, podrývá to jeho autoritu ve společnosti. Lidé právo ignorují, nerespektují, jeho vymahatelnost mizí. Dochází k devalvaci práva či obrazně řečeno k podlamování „právního zdraví“ společnosti.
Nesrozumitelnost práva podlamuje „právní zdraví“ společnosti. Kdyby právo bylo přístupné a srozumitelné a lidé se díky tomu mohli snadno obeznámit se svými právy a povinnostmi, mohli by snadněji předcházet sporům, konfliktům a nesnázím. Stejně tak jako málokdo chce být nemocný a raději si chce užívat radostí živosta, není mnoho lidí, kteří by si libovali v právních tahanicích. Pevné nebo naopak chatrné právní zdraví společnosti je důsledkem řady na sobě závislých faktorů: komplexity práva, rozdrobenosti, technicitě, abstrahování od skutečností a reálného života, přemíry zákonů a rovněž jeho obtížné srozumitelnosti.
Jak učinit právo srozumitelnějším? Je-li utopií snažit se v dnešním složitém světě, aby právo bylo jednoduché a zcela jasné pro všechny, je alespoň třeba pokoušet se o to, aby bylo srozumitelnější. Aby bylo možné právo zprůhlednit, zjednodušit a zlidštit je třeba silnou a dlouhodobě působící politickou vůli. Mohou-li se nejrůznější prohlášení, memoranda, oběžníky, stanoviska ale i rozsudky Evropského soudu pro lidská práva či Ústavního soudu na jednu stranu snažit interpretovat málo srozumitelné zákony, mohou na stranu druhou i ony přidávat do právního prostředí nejasnosti a dále „zamlžovat“ právní prostředí. Aby bylo možné dosáhnout jednoduchosti, je kromě silné politické vůle rovněž třeba pokory, která však není hlavní ctností právníků.
Je stát schopen učinit právo srozumitelnějším? Má-li stát monopol na vytváření práva, zdálo by se na první pohled logické, že by měl stát zároveň zajistit, aby právo bylo srozumitelné. Minulost i přítomnost ovšem naznačují, že tento úkol může být mimo schopnost státu. Přesto, že stát zaměstnává řadu právníků, lingvistů, korektorů, jež nepřetržitě kontrolují texty produkovaných právních předpisů, složitost dané materie, nutnost politických kompromisů či selhání lidského faktoru často způsobují, že výsledek úsilí o srozumitelnost práva není vždy uspokojivý. Selhává-li stát v této své základní roli, může ho v ní někdo nahradit? Nebo je nutné smířit se s tím, že za dnešních podmínek problém srozumitelnosti práva nemá řešení?